Nyní
o dětech trochu jinak, legrace není nikdy dost (doplněné
a sjednocené hlášky kolující na
internetu).
Žádná úcta k autoritám
- Žák o hodině žvýká žvýkačku, já mu ale jen povolil sníst chléb.
- Neustále se baví a odmítá mi říct o čem.
- Neměl žákovskou knížku a odmítl mi ji dát.
- Když jsem vašeho syna vyvolala k tabuli, opáčil mi: „Piš pět, svačím!“
- Vešel jsem do třídy a on se mi nepostavil.
- Dává pozor, jestli dávám pozor, a když si myslí, že nedávám pozor,
tak nedává pozor.
- Směje se mi za zády do očí.
- Když jsem odstartoval přespolní běh, utekl domů.
- Nesdělil své jméno s tím, že je tu inkognito.
- Kdykoliv je vyvolán, kouká na mě jako na idiota a ptá se,
jestli to myslím vážně.
- Bez dovolení padá ze židle.
- Vyvolán prohlásil, že nebude odpovídat bez advokáta.
- Pravidelně chodí na hodiny nepřipravený, vždy je ale připravený, co řekne.
- Nerespektuje pokyny dozoru o přestávce, na napomenutí reaguje:
„Můžu se na to vy....!“
- Váš syn mi dnes začal tykat, skákal mi do výkladu a chtěl vidět můj diplom.
- O hodině neustále vykládá - vyloženě mne provokuje.
- Zařval: „Nálet na blby!” a pustil mi na nohu kovadlinu.
- Dívá se na mě skrz zelené průsvitné pravítko a směje se mi, že jsem zelená.
- Hodil mokrou houbu po učitelce a ta po dopadu na zem udělala loužičku.
- Plival na schodišti na níže postaveného učitele vyššího ročníku,
čímž snížil jeho vážnost.
Vědomostní
- Vědomosti vaší dcery se
rovnají nule. Pro postup do vyššího
ročníku je třeba,
aby je minimálně zdvojnásobila.
- Město Brandýs nad Labem hledá na břehu Vltavy.
- Pepíček přinesl domů v žákovské knížce: „Dejte svému synovi dvacet korun na
Čečensko.” Otec odepsal: „Kluk zlobí, nikam nepojede!”
- Neví, co se čemu rovná a nedokáže se s tím vyrovnat.
Škola není holubník
- Pravidelně chodí do školy nepravidelně.
- Na hodinu fyziky přišel o 45 minut později.
- Simuloval zvonění školního zvonku budíkem, a když se mu na to přišlo,
ještě tvrdil, že ho o to školník požádal.
- Spal při hodině tak tvrdě, že ho neprobudil ani příchod pana ředitele,
který strašně dupe a funí.
Všem se holt nezavděčíš
- Maže tabuli příliš mokrou houbou.
- Při mé hodině se snažil být hodný. Až moc.
- Svým zpěvem úmyslně ruší zpěv.
- Pořád se hlásí.
- Nechá se od spolužáků osahávat a nehlásí to učiteli.
- Při písemce vnucuje spolužačce nápovědu.
- Při zkoušení počmáral celou tabuli.
- Posmívá se Arnoštovi, že má malé svaly.
- Napovídá nepovoleným způsobem.
- Snažil se opravit diktát z češtiny šroubovákem!
Poetické
- Plive kuličky z železné trubičky.
- Na zem plival. Josef Dibal.
- Močí do výše očí.
- Když zrovna nedrbe se spolužačkami, neustále se drbe.
- Pravidelně chodí do školy nepravidelně.
- Vyhodil spolužákovu tužku z okna se slovy: „Pokud tě má ráda, vrátí se.”
Bude v Čechách Muzeum kosmonautiky? 23.2.09 Aneb Češi v kosmu
Poslední
roky se stává módní i v naší
zemi slavit svátek Svatého Valentýna. Trochu
symbolicky letos na tento svátek podnikla parta nadšenců,
které spojuje láska ke kosmonautice, první
„kosmo-muzejní“ schůzku.
Smyslem
setkání bylo jednak se vzájemně poznat a ujasnit
si, jak reálný je plán vybudovat v Čechách
expozici či muzeum české kosmonautiky. Ačkoliv se
nepočítalo s velkou účastí, nakonec se nás
sešlo dvanáct (+2 děti). Že nejde jen o
bláhové sny, by mohla dokázat jména dvou
pánů, s českou kosmonautikou pevně spojená: Milan
Halousek a Tomáš Přibyl. V restauraci Plzeňka v
Pardubicích jsme poseděli čtyři hodiny, nápadů a
názorů za tu dobu bylo slyšet opravdu hodně. Nechme se
tedy překvapit, co konkrétního se „kosmomuze-
jníkům“ nakonec povede realizovat a ohlédněme se
spolu za tím, jak velkou díru do kosmu jsme my,
Češi, zatím udělali.
Píše se rok 1957 a Sovětský svaz
dobývá kosmos vypuštěním první
vesmírné družice Sputnik (překlad slova sputnik
zní „družice“) a vzápětí
navštíví kosmický prostor
první živý tvor, pes Lajka. O čtyři roky později
letí do vesmíru první člověk, Jurij Gagarin.
Dalšího obrovského úspěchu v
pronikání člověka do kosmu pak v letech 1969 - 1972
dosáhla Amerika, která na Měsíc a zpět
úspěšně dopravila postupně celkem 12 kosmonautů.
Náš první a zatím jediný kosmonaut
(nepočítáme-li náhradního člena
posádky Oldřicha Pelčáka, který se do kosmu nikdy
nepodíval) dobyl kosmos v roce 1978 a tehdejší
Československo se tak stalo třetí zemí, která
vyslala svého člověka do vesmíru. Samozřejmě že v
našem případě nešlo o let vlastní raketou,
ale na sovětské lodi Sojuz 28. Tím však
naše spojení s kosmonautikou nezačalo a rozhodně ani
neskončilo. České přístroje byste našli prakticky na všech družicích programu Interkosmos (2).
V rámci tohoto programu byla v roce 1978 vypuštěna i
první samostatná česká družice Magion 1. Magion
1 měl ještě čtyři následovníky. Poslední z
nich, Magion 5, byl do vesmíru vynesen raketou Molnija v
roce 1996 a na oběžné dráze se, teď už
„mlčky“, pohybuje dodnes.
MACEK
je český přístroj, MikroAkCElerometr K, který
poprvé letěl do vesmíru v sovětské družici Resurs
1F v roce 1992. O čtyři roky později již letěla jeho
další verze na palubě raketoplánu Atlantis spolu s
podobnými přístroji americké konstrukce.
Výsledky všech přístrojů byly srovnatelné.
Nedávná minulost je pak projekt MIMOSA. V něm byl český mikroakcelerometr hlavní vědeckou aparaturou - bohužel, tento projekt zcela selhal.
V současnosti se Česko podílí na několika
zajímavých programech, například GAIA, SWARM, Bepi
Colombo, Solar Orbiter a celé řadě vědeckých
výzkumů. Zajímavou aktivitou se mohou pochlubit i
amatéři, kteří se chystají vyslat do kosmu malou
amatérskou družici czCube. Významným
okamžikem pro Českou republiku byl 12. listopad 2008, kdy se stala
členem Evropské kosmické agentury ESA.
Výčet toho, co jsme dokázali, není
úplný. Podrobnější informace najdete buď ve
starším výborném článku Antonína Vítka a Karla Pacnera, na portálu Kosmo, nebo přímo na stránkách České kosmické kanceláře.
Máme
se čím chlubit a tak doufejme, že v nově otevřeném
Technickém muzeu se už za rok setkáme s expozicí
české kosmonautiky a později se podaří realizovat i
smělejší plány, jako je představa
samostatného muzea kosmo- nautiky s interaktivními
modely, simulátory a maketami kosmických lidí. Věra
Bartáková
Byli jsme v mořském světě
16.2.09
Tak
jsme se s dětmi opět vydali na nějakou tu kulturní akci.
Tentokrát byl zájem i ze strany rodičů, i když nakonec s
námi jel jen jeden tatínek a jedna maminka. Naposledy
jsme s oddílem byli v mořském světě před třemi roky. Od
té doby se expozice rozrostla.
Pokud
bych do mořského světa jel sám bez dětí, asi bych
strávil hodiny pozo- rováním mořských
živočichů roztodivných tvarů a barev, o kterých člověk
nemá ani tušení. Takto se ponořit do
mořských hlubin samozřejmě s dětmi nešlo. Zatímco
se děti po mořském světě rozprchly, hledal jsem podle popisků
vhodné kvízové otázky na malou soutěž.
Soutěž pro děti proběhla až na zpáteční cestě domů.
Na
rozdíl od jiných kulturních expozic je zde
potěšující
“návštěvnická volnost“. U stolečků
mohou děti svačit, kreslit (k dispozici jsou papíry a pastelky),
pro malé návštěvníky jsou připraveny k
volnému použití stoličky, dokonce si můžete říci o
krmení a v jedné velké nádrži krmit
živočichy. Nikdo vám nestojí za zády a
nehlídá, abyste na něco nesahali. A co je
fantastické, můžete fotografovat a filmovat třeba i se stativem
(vzhledem k živočichům samozřejmě bez blesku). Děti se navíc
mohou vyřádit na interaktivní podlaze. Ve
vymezeném obdélníku, což je jakýsi koberec,
“běhají“ rybky a želvy a úkolem dětí
je je chytit. Elektronika dělá své, tento lov totiž
není vůbec jednoduchý.
Nevím,
kolik je v mořském světě živočichů, ale rozhodně jich několik
stovek bude. Ke spatření je několik druhů murén, žraloků
včetně máček, různé druhy rejnoků, langusty, humři,
kraby, želvy, ostrorepi,
barakudy. Také stovky korá- lových ryb
překrásných barev a tvarů včetně jedovatých
perutýnů i rybky s krásným názvem
trubkotlamka.
Pár
zajímavostí jsem si vypůjčil z webových
stránek mořského světa: “Největší
nádrž v České republice má obsah 100 tisíc
litrů mořské vody, prosklená plocha tvoří 8 metrů.
V nádrži je nainstalována dekorace z
korálových kamenů o váze 4,5 tuny, na
výrobu mořské vody byly použity 3 tuny mořské
soli. Nádrž obývá např. žralok
písečný, který dorůstá do 3,5 metru.
V
další nádrži o objemu 50 tisíc litrů je
umístěn model historické lodi Bounty. Obrovský
tlak vody drží 15 centimetrů tlusté plexisklo o rozměrech
3 x 6 metrů. Interiér Mořského světa je ozdoben
největší ruční nástěnnou malbou v Evropě o
rozměru 2700 m2. U stropu je zavěšena maketa
největšího rejnoka manty atlantské o
rozpětí 8 metrů.“
Možná
někoho může odradit vyšší cena vstupného,
což by byla škoda, protože vstupné rozhodně koresponduje
s kvalitou expozice. Nečekejte žádné obrovské
podmořské tunely, ale několik desítek
menších, větších a obrovských
akvárií, jejich provoz a údržba rozhodně
stojí nemalé sumy. Návštěvu mořského
světa na výstavišti v pražských
Holešovicích jak s dětmi, tak pro dospělé
zájemce
o přírodu rozhodně doporučuji.
Jednou
jsem si prohlížel internetové stránky
různých letních táborů a u někte- rých mne
zaujaly “klamavé reklamy“. Podělím se
o zajímavé poznatky.
Zarazil
jsem se nad formulacemi u jedné velké organizace,
která se tábory zabývá komerčně. Jak
já hanlivě říkám, jedná se o
“velkovýkrmny“. Tím nechci říci, že
tyto tábory musí být špatné. Ale
jedno rozhodně mít nemohou. Osobní vztah všichni se
všemi. Na táborech se třiceti dětmi to není
žádný problém, je to prostě jedna velká
parta, kde každý každého zná. Ale může se o
táboře se sto padesáti dětmi říkat jedna parta,
která se dobře zná? Mega tábory mají i
další negativa a rizika způsobená velkým
počtem účastníků. To už bych ale odbíhal. Co mne
tedy na jistých stránkách zaujalo?
Na
uvedenou e-adresu jsem poslat email s dotaz:
“Píšete, že jste pořadatelem dětských
fantasy táborů se stylizací hry, které se od
ostatních táborů liší atd.“
Dále se v emailu ptám: “V čem se vaše
fantasy tábory liší od ostatních?
Dále píšete o vedoucích, kteří dětem
zajistí "nadstandardní péči". Přiznám se,
že nevím, v čem může spočívat nadstandardní
péče. Prosím o vysvětlení.“
Odpověď
přišla: “Naše fantasy tábory se
liší od většiny ostatních důslednou
stylizací celotáborové hry ke zvolenému
námětu a množstvím her a soutěží. Děti jsou
zabavené v průběhu celého tábora…
Nadstandardní péče našich vedoucí
spočívá v tom, že děti jsou rozděleny do skupin v
menším počtu (8 - 10 dětí na jednoho
vedoucího). Vedoucí tak má možnost dobře poznat
všechny děti ve svém týmu - díky tomu je
zajištěn individuálnější přístup ke
každému dítěti.“
Uvedené
odpovědi by jistě mnohé rodiče uspokojily, mne nikoliv. Jen
jsem se nad tím pousmál. Proč? Protože za dlouhá
léta praxe vím, že existuje velká spousta
táborů, které mají “důslednou stylizaci
celotáborové hry a množstvím her a
soutěží". A že “děti jsou zabavené v průběhu
celého tábora“ je samozřejmostí.
První část odpovědi u mne tedy neuspěla, protože ten
jejich tábor se od ostatních dobrých rozhodně
celotáborovkou a zabaveností neliší.
Druhá
část odpovědi mne pobavila ještě více. To, co je u
nás a u ostatních ma- lých táborů
samozřejmostí, u nich označují jako nadstandardní
péči. U nich je nadstandardní na 8 – 10 dětí
jeden vedoucí, u nás je běžně navíc k
vedoucímu jeden praktikant nebo
“kolující“ praktikant. Tak to už je super
nadstandard, ne?
Dále
jsem se na stránkách dozvěděl, že za příplatek je
možný další nadsta- ndard, all Inclusive. Tedy,
tím je mimo dalších vyjmenovaných
samozřejmých věcí stravování all inclusive
neboli “tábor v přírodě, ovšem ve
vylepšených podmínkách". Tábor
uspokojí “milovníky hamburgerů, hranolků, coly,
limonád". Inu, nevím nevím, jestli toto je
ještě tábor. Jak jsem poznamenal na začátku,
jedná se o komerční mega tábory a provozovatelem je
cestovní kancelář. Na tomto příkladě je vidět, jak
se samozřejmé věci na dobrých táborech pro
jiné “tábory“ nazývají
nadstandardem, kterým chtějí nalákat
“klienty".
Mezinárodní
rok astronomie
2.2.09
Astronomie
je jednou z nejstarších
základních věd, která má i
nadále hluboký dopad na naši kulturu a
je silným vyjádřením
lidského intelektu. Během několika posledních
desetiletí byl učiněn obrovský pokrok. Před sto
lety jsme stěží věděli o existenci
naší vlastní Galaxie,
Mléčné dráhy.
Dnes víme, že náš vesmír
obsahuje biliony galaxií. Víme o více
než 200 planetách kolem jiných hvězd v
naší Galaxii a směřujeme k pochopení
toho, jak se poprvé objevil život. Před sto lety jsme
studovali oblohu pouze za použití optických
dalekohledů a fotografických desek, dnes vesmír
pozorujeme ze Země i z kosmu od radiových vln po gama
paprsky.
Vizí Mezinárodního roku astronomie je
napomoci lidem na celém světě ke znovuobjevení
našeho místa ve vesmíru pohledem na
noční i denní oblohu a zprostředkovat jim
osobní zážitek a kouzlo objevů při
pozorování kosmu. Každý by měl dostat
možnost uvědomit si dopad astronomie a dalších
základních věd na naše
každodenní životy a pochopit, jak může vědecké
poznání přispět ke
spravedlivější a v míru
žijící společnosti.
Mezinárodní rok astronomie je
organizován při příležitosti 400.
výročí prvního
astronomického pozorování
pomocí dalekohledu, které provedl Galileo
Galilei. Jedná se o celosvětovou připomínku
astronomie a jejího přispění k rozvoji
společnosti a kultury, se silným důrazem na
vzdělávání a zapojení
veřejnosti. Česká republika si navíc připomene
400. výročí publikování
stěžejního díla Johanna Keplera Astronomia Nova.
Kepler v roce 1609 působil v Praze na dvoře císaře Rudolfa
II. Toto výročí bude zdůrazněno v květnu
otevřením nového Keplerova muzea v Praze.
Během letošního roku proběhne také
celá řada celonárodních nebo
místních soutěží. Jmenujme
například literární soutěž
Vesmír mého mládí,
fotografické soutěže Sviťme si na cestu... ne na hvězdy a
Češi a Slováci na obloze. Nesmírně
zajímavá je soutěž Po stopách Galilea.
V ní si totiž sami můžete vyzkoušet
vlastní pozorování v rámci
několika projektů. Po republice budou putovat výstavy s
astronomickou tematikou. Kromě výstavy Vesmír -
dobrodružství objevů (jde o 48 obřích panelů s
fotografiemi těles sluneční soustavy, mlhovin a
galaxií. Koná se do 31.3. v Praze - piazzeta mezi
starou a novou scénou Národního
divadla) je možné prohlédnout si
nejzajímavější fotografie z
Evropské jižní observatoře, umělecké
fotografie českých hvězdáren, panely o
problematice světelného znečištění,
optické úkazy v atmosféře nebo kresby
Měsíce.
Jen malá poznámka; astronomie dnes
nemá nic společného s astrologií
(horoskopy). Tedy spíše naopak. Astrologie
nemá nic společného s astronomií.
Samozřejmě
nejde o jeho vlastní návštěvu, ale o
výstavu jeho díla. Ta je od října
minulého
roku k vidění v Paláci Rapid na
Václavském
náměstí. Končit měla již
v polovině
února, je však prodloužena do 28.3.2009.
Poprvé
v historii je Leonardovo dílo vystavováno v
celém
záběru jeho tvořivosti. Další
„poprvé“, možná to
důležitější,
se týká vystavených modelů
zkonstruova-
ných podle Leonardových nákresů, s
použitím
materiálů dostupných v
tehdejší době. O
něco podobného se zatím ještě nikdo v
takovém rozsahu nepokusil. Do třetice těch
„poprvé“ - jde o
první výstavu
reprodukcí všech 23 jeho dochovaných
maleb.
K tomu všemu hraje z reproduktorů tlumená
Leonardova
hudba.
Leonardo
da Vinci se narodil roku 1452 v malém
toskánském
městečku Vici. Od mládí se věnoval hudbě a
malování a v 17 letech se stal žákem
jednoho z
nejvýznamnějších
florentských malířů
Andrea del Verocchia. Malování se
věnoval po
celý život, bohužel, velké množství
svých
děl nedokončil nebo se s jistotou nezná jeho
auto-rství.
A ani počet všech jeho dochovaných
malířských děl není vysoký.
Z těch několika
nejznámějších, které si teď
můžete v Praze
prohlédnout, jmenujme Kristův křest, Klanění
tří
králů, Dáma s hranostajem, Poslední
večeře, Madona
ve skalách, vlastní portrét a
samozřejmě
přeslavná Mona Lisa. U obrazů jsou popisky s
názvem
obrazu a dalšími informacemi,
například o
výsledcích rentge- nového průzkumu
podkladu, počtu
přemaleb, o historii a osudech obrazů, někdy dosti
dramatických
(Leonardovy obrazy zcestovaly pořádný kus světa,
některé byly značně poškozeny a
náročně
zrestaurovány).
Ačkoliv
mám obrazy ráda, přiznám se, že mnohem
víc
mě zajímaly Leonardovy mechanizmy. Vždyť
některými
nápady předběhl dobu až o pět století!
Mám na
mysli například kuličkové ložisko,
závěsný
kluzák, dvouplášťový
lodní trup,
vícestupňovou převodovku nebo známou
helikoptéru
na lidský pohon. Nedokážu posoudit, nakolik
praktické byly jeho vojenské vynálezy,
možná se někde využilo zařízení na
odklánění žebříků, které o
hradby
opírali útočníci. Pravděpo- dobně i
prak v
Leonardově podání mohl najít
uplatnění.
Jeho kosicí stroj nebo návrh tanku
však
nejspíš patří do stejně
nerealizovatelných
nápadů jako například civilní
samohybný vůz
(automobil). Jeho obsluha by i při použití
současných
materiálů měla plné ruce práce a
ujetí
několika kilometrů by znamenalo úplné
fyzické
vyčerpání. V každém případě
jsou
však všechny Leonardovy stroje skutečně
realizovatelné a na 15. až 16. století, kdy
vznikaly,
naprosto neuvěřitelné, jakoby
„ukradené“ z
budoucnosti.
Malým
zklamáním však pro mě byl fakt, že
ačkoliv je v
propagačním letáku napsáno
„většina
modelů je interaktivních“, skutečnost je
jiná
– většina modelů je opatřena
výrazným
nápisem „NEDOTÝKAT SE“.
Jednak je to trochu
podivné a pak je to vyloženě škoda –
žádná počítačová simulace
(které
jsou také součástí výstavy)
nikdy
nenahradí praktickou zkušenost. Snad je důvodem
právě velice málo odolný
materiál, vždyť
sám Leonardo bojoval s častým
opotřebením
převážně dřevěných dílů,
například jeho
ozubených kol. Možná tedy nějaká
příští výstava
spojí genialitu
Leonardových nápadů s moderními
materiály a
návště- vníkům poskytne nejen pohled
na
krásné modely, ale i možnost zatáhnout
si za
páčky a zatočit si rumpály na všech
jeho
strojích, zjistit, zda a za jakých
podmínek by
Leonardovy nápady opravdu fungovaly. Výstava
rozhodně
stojí za návštěvu.
V
pražském planetáriu moc pořadů pro děti
není.
Obloha pro zvídavé děti je
několikaletý
tradiční program, na Aničce a
nebešťánkovi jsme
byli loni, tento program běží minimálně dva roky.
Letos
jsem zmerčil novinku. Král Chufu a sluneční loď.
Tak jsme
se s třinácti dětmi jeli podívat o
nedělním
dopoledni do pražské Stromovky.
Cesta
metrem je jako vždy pro děti zážitkem,
obzvláště
pro ty živější, pro které prostě
sezení
není. Cesta nám trvala trochu déle,
než
vypočítaná teorie. To samé platilo i o
cestě
zpáteční, ale vždy jsme vše nakonec
stihli
akorát.
Hned
v úvodu, ještě než příběh začal, se
promítaly snímky ze současného Egypta.
Byl
promítnut i jeden satelitní snímek
nilské
delty, ale snímek takový, že jsem v
první
chvíli sám tápal, na co to vlastně
koukám.
Děti z toho nebyly moudré už vůbec. Pořad je o
egyptském
králi Chufu, který chtěl ve své
pýše
mít pod kontrolou nebeskou loď boha Ra (Slunce).
Celý
příběh vypráví rostlina papyrus na
břehu řeky Nilu
jakémusi mladému poutníku. Děj je
jistě
zajímavý, plný
“zápletek“ se
spoustou egyptských bohů a jejich jmen. Tím je
ale pro
většinu malých dětí
nezapamatovatelný.
Promítané obrázky k příběhu
byly v jednom
stylu a hodně podobné. Po skončení
příběhu jsme se
dozvěděli, jak vzniká zatmění Slunce.
Rozhodně je
Anička a nebe- šťánek pro děti
zajímavější jak příběhem,
tak
vizuálně. O pořadu samotném si myslím,
že rozhodně
není pro děti od 6ti let, jak je uvedeno. Už i proto, že se
v
mluveném příběhu objevila spousta pro děti
neznámých slov, které pak danou větu
ani nemohly
pochopit.
Ve
vestibulu planetária si pak každý mohl
prohlédnout
stálou výstavu o vesmíru, kosmonautice
a rozličnou
techniku, posvačit nebo si něco koupit. Každý tento čas
využil
po svém.
Ještě
se vracíme k zimnímu táboru Expedice
Apalucha (viz
článek pod tímto).
Vedoucí výstupu na
Apaluchu, Věra mi poslala tento článek, který
jsem si
šetřil, abych jednou nemusel něco psát.
:)
Dobytí
Apaluchy. Skupinka 14 dětí a dospělých,
mráz,
ale jasno a bezvětří. Vydáváme se v
pozdním
dopoledni z tábora, vybaveni velmi teplým
oblečením a svačinami. V informačním centru na
náměstí v Prachaticích si ujasňuji
trasu a pak
vyrážíme po červené na vrchol
Libín,
vzdálený 7,5 km. Přestože
nejmenší děti
jsme nechali Aleně a Lucce, které s nimi vyšly na
mnohem
kratší túru, už kousek za městem
slyším první: „Kdy už tam
budem?“
Kdybych si dělala čárky, kolikrát jsem tuto
větičku v
různých obměnách, jako: „Už tam
budeme?“ ,
„Jak je to ještě daleko?“ ,
„Kolik je to
ještě kilometrů?“ atd. během
výstupu
slyšela, asi by mi jeden papír nestačil. Přesto,
že
podmínky pro výpravu byly téměř
ideální, některé děti jsou naprosto
neochotné kamkoliv chodit a trasa dlouhá
necelých
8 kilometrů, která navíc vede do kopce, pro ně
znamená totéž co mučení.
Také tomu
odpovídala naše rychlost – na
Libín, vlastně
pardon, Apaluchu - jsme se šourali
„závratnou“
rychlostí něco málo
přes 2 km/h. Po pravdě - mohlo za to jen několik jedinců, na
které ti ostatní neustále museli
čekat...
Konečně
jsme mezi stromy zahlédli věž rozhledny. Také
cesta už v
tomto úseku vedla téměř vodorovně, po
hřebeni, a
tak jsme se kolem půl druhé usadili v malé
restauraci a
zahřívali se buď teplým čajem či
polévkou. Vidina
času, kdy se začíná stmívat a
naší
dosavadní cestovní rychlosti nás
však již
za půl hodinky vyhnala na poslední část
výstupu
– po schodech na věž rozhledny. Přes nějaké
slabé
protesty jsme se tam nakonec opravdu dostali všichni a to
úplně bez problémů (také jde jen o 149
schodů).
Výhled byl krásný.
Největší
atrakcí pro naše expedičníky
však nebyl
pohled na lehce zasněžené a
„namražené“
okolí, ale klouzačka na rozhledně. Věž má
nekrytý
vrch a tak střed vyhlídkové plochy zpestřilo
kluzké ledové zrcadlo. Dostat děti k
jedné straně
kvůli společné fotce mě stálo víc
námahy
než celý výstup na věž, ale povedlo se.
Odpočaté
děti a trasa z kopce slibovaly poněkud větší
rychlost postupu. První
kilometry to ale nebylo vidět – místo postupu
krok-odpočinek-krok nás teď pro změnu brzdila
zasněžená
cesta. Nene, sněhu nebylo tolik, abychom se jím museli těžce
prodírat, ale právě tolik, aby se na něm dalo
jakš-takš klouzat. Jezdilo se po
batozích,
taškách nebo jen tak „bez
nářadí“, v sedě, leže, jak se dalo.
Když se pak
děti i téhle taškařice nabažily,
další
cesta byla opravdu rychlá a zbyla nám chvilka i
na
další klouzandu, tentokrát na
zamrzlém
rybníce v Libínském Sedle.
Dál už jsme se
po zbytcích Zlaté stezky dopravili až do
Prachatic a do
vytopené chaty jsme přicházeli se
počátkem
soumraku.
Až
někdy budete chtít své děti po zásluze
potrestat,
přimlouvám se, aby jste jim alespoň jeden výprask
odpustili :). On totiž nás pohyb po Zlaté stezce
vypadal
spíš jako návrat opilců z
bujaré
zábavy, na kluzkém terénu se věčně
někdo
z nás válel po zemi a o naražená
„pozadí“ nouze nebyla...
Závěrem
tedy shrnu: ačkoliv ne vše bylo dokonalé,
stanovený cíl expedice byl splněn, vrchol
Apalucha je
dobyt(!). Bolavé nohy už určitě přebolely a
namodralé
zadnice se hojí a já věřím, že se
výšlap nakonec líbil všem a
vzpomínky na něj budou dobré. Věra
Bartáková
Expedice Apalucha -
zimní tábor
5.1.09
Letošní
zimní tábor, tedy expedice, byla jiná
než
všechny předchozí na Dřípatce v
Prachaticích. Před mnoha lety jsme na Dřípatku
jezdili
jako malá partička dětí a dospělých,
neholdující bujarým
silvestrovským
oslavám. Tento stav vydržel až do loňského
tábora.
Tento tábor už ale nebyl o malé partičce, ale o
skupině
téměř třiceti lidí, z toho bylo přes dvacet
dětí.
Tento stav se nakonec ukázal jako maximálně
použitelný vzhledem k vaření na jednom vařiči.
Nebýt totiž mnoha odpadlíků bylo dětí
téměř třicet.
Nejmladším
účastníkům expedice byly 4 roky,
nejstaršímu 14 a o tuto bandičku se staralo 5
dospěláků a částečně dva
další,
kteří se akce nezúčastnili celé.
Program
byl velmi bohatý. Po příjezdu v neděli se určila
čtyři
družstva, která si vymyslela názvy
Mrazíci,
Lasičky, Koumáci a Černá ruka.
V pondělí se
hrály například skalní
“tajemné
malby", kde dvoučlenné týmy vědců měly za
úkol
objevit a co nejpře- sněji překreslit do svých notesů malby,
nebo Dobrý den, pojďte ven, skládanka, co do
přírody nepatří, dostihy, indiáni. V
úterý se hrálo například
Odhalte
tajného agenta a pěkný byl hudebně -
dramatický
večer. Pro děti, narozdíl od dospělých, byl
rovněž velkou
atrakcí plavecký bazén.
V den
Silvestra, což byla středa, proběhly například
veselé a račí závody,
slepecká dráha, Myšičkárna,
různé
doplňovačky, dobývání hor,
červený -
bílý, pohádkové dvojice,
popletené
pohádky a jiné. Silvestrovský večer
byl samozřejmě
slavnostní. V jídelně na děti čekalo několik plat
chlebíčků a spousta sladkých a slaných
dobrot.
Před jídlem jsme si při svíčkách
povídali,
kdo by si co v novém roce přál, a pak se mohlo
začít s hodováním. Inu,
dospělý by se vrhl
na chlebíčky, děti se vrhly na slanosti a
sladkosti. :-)
Poté následoval karneval.
Před
půlnocí jsme se vydali na stráň na okraji města a
sledovali oficiální i
sou- kromé ohňostroje. Také jsme si udělali svůj
ohňostroj z darovaných světlic. Nutno dodat, že pro
bezpečnost
dětí se ohňostroj odpaloval za zídkou.
Koukání na ohnivé efekty bylo
dlouhé a
teploty pod nulou, proto jsme pádili rychle domů. Tedy,
ještě jsme nemohli opomenout tradiční
zapalování prskavek. Každý si prostě
zaprskal.
Půlnoční přípitek dětskými bublinkami
se konal již
za tepla v budově po půlnoci. V letošní zimě a
velkém počtu jsme venkovní přípitek
prostě
zavrhli.
Ve
čtvrtek po Silvestru se hrála třeba
Rozplétaná.
Děti si také nacvičily divadelní
pohádkové
scénky, které pak sehrály odpoledne na
pódiu loutkového divadla v muzeu České loutky a cirkusu
v Prachaticích (patřícímu
pražskému
Národnímu muzeu). Večer se také
uskutečnila
jednoduchá
stezka odvahy, jestli se tomu tedy dá tak říkat.
V
pátek, den před odjezdem, nás čekal
hlavní cíl expedice, výstup na
Apaluchu (vrchol hory Libín,
1093 m. n. m.). Rozdělili jsme se na tři skupiny. Ti
starší šli na vrchol Apaluchy, ti
nejmladší na vrchol městského parku a
odpoledne na
výstavu o Madagaskaru a jeden jednodenní marod
zůstal v
posteli.
Tento
tábor se od ostatních velmi lišil,
třeba už jen
tím, že budíček je tehdy, když děti vstanou. Co
nás velmi překvapilo, že hned první
ráno děti
vstávaly až kolem deváté, což je na
první
den velmi neobvyklé. Další dny jsme
snídaně
měli kolem desáté a dny byly tak trochu
posunuté.
Celkově byl
tábor velmi povedený a z mého pohledu
“muže od plotny“ se jednalo
skoro o obžerství. :-)
Takového jídla, co
vám budu vyprávět. Kdo chtěl,
chlebíčky jsme
dojídali ještě druhý den,
kuřátka dva dny,
brambůrky se nesnědli ani do odjezdu, nesmím opomenout
zmrzlinové poháry, naší
tradiční
legrační silvestrovskou polévku s maka-
róny,
výtečnou krupicovou kaši… U
sladké
kaše se musím pozastavit. Jedna holčička s
odporem
prohlásila, že jí nejí a
jíst nebude. Za
dvě hodiny se nad ní olizovala až za ušima. Ale
to je
běžná táborová praxe.
Jediné jídlo,
které se příliš nepovedlo, byl
guláš. Zapomněl jsem totiž před
zahuštěním
na koření…
Inu,
diplomy jsou rozdány, ale na Dřípatku se
vydáme
ještě v březnu, to bude tábor o
jarních
prázdninách, a tím tedy pouze pro
některé.
Na další tábory si musíme
počkat až do
léta.
Svět je zas o rok starší a my o rok moudřejší 24.12.08
Svět
je zase o kousíček starší, otázka je,
zdali my jsme o to moudřejší. Poučenější ze
svých chyb a kopanců. Pamatujete si na konec pohádky Tři
veteráni? Skřítkové veteránům
povídají, že to s nimi budou zkoušet po
desáte, po sté... Ale proč to vlastně píši.
Možná proto, že o svátcích tak nějak
všichni zjihnou, chovají se jinak, lépe, a
mají na své blízké čas. Jenomže, často tato
idylka končí po novém roce. A to je velká škoda. Protože čas, který nevěnujeme svým nejbližším, je čas, který už nikdy zpět nezískáme, nedohoníme. Čas a lásku,
kterou věnujeme své rodině je to nejcennější, co
na Zemi máme. Někdy to skřípe
a někdy je třeba kopanců od života. Svátky jsou o radosti z
dárků, ne o množství, o pohodě, ne o umytých oknech, o lásce, ne o sobectví. A tak buďme moudrými lidmi!
Přeji
všem čtenářům, rodičům, dětem a přátelům
klidné svátky, pohodu, lásku a
nabrání nových sil do dalšího roku. Zbyšek Prágr Galerie přání a PF 2009 (39 přání)
Klikni pro zvětšení
Divadlo
a vánoční Praha
15.12.08
Na
nedělní akci se sešla malá skupinka
dětí. V divadle Komedie (Pražské ko- morní
divadlo) jsme shlédli pohádku Karla Jaromíra ErbenaTři zlaté vlasy děda Vševěda.
Tedy, bylo to trochu jinak, než že bychom shlédli jen celou
pohádku. První část dějství se
odehrávalo na půdě střechy. Skupinka dětí se šla
podívat na půdu kamarádových rodičů, kde
našly knihu s pohádkami a posléze se rozhodly, že
si nějakou pohádku zahrají.
Scéna
byla o dětech, kteří se snaží něco zahrát, ale moc
jim to nejde, protože nevědí jak na to a občas se přou a
hádají. Byla to ohromná legrace,
obzvlášť role nejmladší
„ségry“ v podání Ivany Uhlířové (hrála ve filmu Nuda v Brně). Dokonalé!
Po
přestávce se hrála samotná pohádka, kterou
si „děti z půdy“ dobře připravily. Během pohádky
byly dva vstupy dětí z půdy, například, když je rodiče
volali na večeři. Závěr byl vizuálně zcela jiný a
zajímavý, ale nezvyklý. Tím koncem
představení byl rozhovor matky a děda Vševěda při
trhání tří zlatých vlasů. Zcela na
závěr jsme se dozvěděli, jak bude potrestán zlý
král.
Zajímavý
závěr, ale pro děti bych přeci jen čekal sehrání
pohádky i s dobrým koncem. Každopádně,
představení bylo povedené a stojí za
shlédnutí. Možná, že se víc pobaví
dospělé obecenstvo, děti všechny legrační momenty
přeci jen neocení.
Po
představení si děti v divadle daly svačinku a vyrazili jsme do
svítících veče- rních ulic. Minuli jsme
obchod s mapami, kam jsme se s dětmi podívali před divadlem.
Měli jsme namířeno na Staroměstské náměstí.
Akorát jsme stihli představení dvanácti
apoštolů na orloji. Samozřejmě bylo všude plno
lidí, a tak jdeme s dětmi za ruce k ozdobenému stromečku.
Už
nám nezbývalo příliš mnoho času.
Snažíme se najít nějaká stará řemesla.
Našli jsme kováře, který nekoval, oheň
pohasínal, ale alespoň měl vystavené kovové
zvonce. Ty děti samozřejmě řádně vyzkoušely. No, nechtěl
bych mít stánek vedle těch zvonců. Cestou na metro
nacházíme domácí zvířata v ohradě,
ovce a kozy. U zvířátek proběhlo náležité
zdržení. Proto jsme také autobus na cestě domů
dobíhali.
Zašlou
fotografii tohoto koutku přírody mám
ještě z 90.
let, kde byl cíl naší
oddíl- ové
výpravy, ale i na obalu LP Potlach v Údolí oddechu
a nejnověji z dubna, kdy jsme pořádali do
údolí
výlet v rámci oslav Dne Země.
Údolí
oddechu je stará a mohu říci dlouhá
trampská osada založená v roce 1933. Najdete ji
na
Berounsku, v oblasti zvané Podkozí v
údolí
Kačáku. Zajímavé je, že na
mapách je potok
Kačák značen pod názvem Loděnice, ale odjakživa
tomuto
potoku nikdo jinak než Kačák neřekne.
Osada
byla známa svými sportovními
aktivitami, tato
tradice se drží dodnes. Letos osada vydala
výroční
turistickou známku. Do Údolí oddechu
je
krásná procházka,
obzvláště, pokud
si předem přečtete její historii (například v
knize od
Boba Hurikána, Dějiny trampingu). Za každého
počasí má své kouzlo
a otevřenou náruč přírody.
Impuls
k založení osady byl dán sportovní
činností
a to především v chůzi, atletice, volejbalu,
která
začínala při jednotlivých chatách
například
při Lone Star, Denver, Hawai, Zambezi. Osada
Údolí
oddechu byla založena 18. června 1933 Valnou hromadou v hospodě
„U Sailerů“ jako Osadní
sportovní klub. V roce
je vybudováno první osadní
hřiště. Osada
má v té době 55 členů a každý
musí
odpracovat na hřišti 1 hodinu. Kdo tak neučiní,
musí zaplatit 2,-Kč. První návrh na
stavbu
osadní chaty padl v červenci 1934. Po dlouhých
debatách a sehnání peněz a pozemku
(když mezi
tím přišla válečná
léta) byly
stavební práce zahájeny až po 11
letech 24.11.
1945. Jaro 1946 – chata stojí. Po
dlouholetém
užívání byla v roce 1992 stará chata zbourána a vystavěna
nová.
V
roce 1934 se osada stává
zakládajícím členem
trampského
atletického svazu, který se v roce 1939 včleňuje
do
České amatérské atletické
unie,
jejíž jádro tvoří z 90 %
trampové.
Největší sportovní úspěch
osady je
založení a organizace Maratonu. V roce 1933
dává
Pepík Mrňák návrh, aby se
závod
pořádaný v chůzi a běhu na trati Praha
–
Podkozí nazýval Mistrovský
závod na 42 km v
Chůzi. Tento návrh a propozice byly schváleny
Českou
chodeckou federací a tak se 27.6. 1934 uskutečnil 1.
ročník. V roce 1940 se tento závod konal pod
čestným patronátem Adiny Mandlové,
která
rovněž předávala ceny vítězům.
V
roce 1936 u příležitosti konání
olympijských her v Mnichově, je osada poctěna
nést v
Praze na jednom úseku olympijskou štafetu. V r.
1940 je
dle celorepubli- kové statistiky Údolí
oddechu na
3. místě pořádání
sportovních
akcí za Spartou a Slávií.
V
současné době se na osadě pořádají
přebory v
lehké atletice, přebory v nohe- jbalu a volejbalu,
dětský
den – atletický čtyřboj pro
děti, otevírání a
zavírání studánek
(pěší
pochod Praha – Podkozí), zimní
pochod
údolím Šárky a "Běh
kamarádství" osadami Kačáku.
Osada
po celých 75 let žila nejen sportem, ale uměla se i dobře
bavit.
Stejně jako v dřívějších
dobách tak i dnes
se tu hraje a zpívá. Dříve to bylo v
Podkozí u Sailerů, dnes je to Chicago bar, ale
dějiště se
nezměnilo. Jenom místo našich rodičů tu dnes
řádí jejich děti a někdy i vnuci. Přivedli jsme
pak na
osadu svoje partnery i kamarády a je nám společně
fajn.
Tak se osada pomalu rozrůstala, a i když někteří
odešli,
nahradili je zase noví osadníci. V
současné době
má osada 112 členů.
V
neděli jsme se s dětmi vydali za kulturou, konkrétně do
kina.
Shlédli jsme animovaný film VALL-I z
dílen studia
Pixar. Se stejného studia pochází
filmy;
Hledá se Nemo, Příběh hraček, Život brouka, Auta,
Ratatouille a další. Z tohoto důvodu se dala
očekávat stoprocentní
výtvarná
stránka, což se potvrdilo.
VALL-I
je Víceúčelově Automatický
Likvi- dační Lisovač – Imunizátor,
poslední
robot na planetě Zemi, kterého tu lidstvo zanechalo, aby ji
vyčistil. Jádrem příběhu je vztah, po
kterém
robotek touží. Není to tedy film o ekologii, jak
by se
mohlo zdát. Země plná odpadků a lidstvo na
kosmické lodi Axiom je jen vyjádření
prostředků k
příběhu. Film nemá ani nic společného
s filmem
Číslo 5 žije, natož s hraným E.T. Jde o
originální nápad, který se
začal rodit již
před vytvořením filmu Toy Story (Příběh hraček) v
roce
1995.
Roztomilý
robot nakonec svou lásku našel. Roboti
ve filmu nemluví, ale vydávají zvuky.
Zvuky a
gesty robotů dokázali tvůrci perfektně vytvořit
lidské
emoce. Film je opět něco nového a celkový
scénář je dosti originální.
Samotný
příběh lodi Axiom a jeho kapitána je
možná až
příliš primitivní, a
akčních scén by
mohlo být méně. Každopádně film za
shlédnutí stojí.
Ještě
několik zajímavostí o
filmu (převzato z Česko-Slovenské
filmové
data- báze). Vzhled Vall-I vznikl, když si jeden z
designérů prohlížel lovecký dalekohled
a zjistil,
že různé sklony okulárů
připomínají
různé emoce. Ve scénářích
promlouval Vall-I
normální angličtinou, aby bylo pro
animátory
lehčí vžít se do situace. Mezi roboty tedy
probíhají normální dialogy.
Slova byla ale
nahrazena pípáním. Tvůrci se setkali s
lidmi z
NASA, kteří vyvíjejí
opravdové roboty. Ve
filmu si zahrál i první lidský
výtvor ve
vesmíru: VALL-I se z kupy harampádí
vynoří
s družicí Sputnik na hlavě. Na návrhu designu
robota EVE
pracoval šéfdesigner z Apple, Jonathan Ive. V
prvních 30-ti minutách snímku nepadne
jediné slovo. Ozvučení Vall-I vytvořil
známý zvukař, který pracoval
například na
nové i staré trilogii Star Wars, Ben
Burtt.
V
pondělí 1. prosince nastane ve večerních
hodinách krásný
astronomický úkaz. Nad
jihozápadním obzorem, krátce po
západu Slunce, spatříme
seskupení dvou jasných planet; Venuše a Jupitera, a k nim se
přidá úzký srpek Měsíce.
Mezi 17:08
až 17:18 (záleží na
pozorovacím místě v ČR) začne
Měsíc zakrývat planetu Venuši, až
zcela zmizí za jejím kotoučem. Zpoza
Měsíce se Venuše objeví po
více než hodině. Bude to na čtyři roky poslední
zakrytí planety Měsícem, proto si
nenechte
tuto podívanou ujít. Jen pro
zajímavost, od západu poletí
jasná Mezinárodní kosmická
stanice (ISS) v 16:43 a 18:19.
Otázka je, zdali
nám bude přát počasí.
Video převzato z Hvězdárny b. A. Krause při DDM Delta v
Pardubicích. Více.
O hippie zábavě
24.11.08
Tak
je to za námi. V sobotu 22. listopadu jsme v
Rudné
uspořádali zábavu s tím, že
každý rok bude
na jiné téma. Letos bylo zvoleno téma
Hippies.
Pitný lístek dostal novou podobu, v
nabídce byli
například Hendrixovi voči, Jimmiho těžké
ráno,
Kocovina mladého pacifisty, Nápoj
lásky, Hodně
měkké vejce nebo Pozdrav úředníkům EU.
Na
sále bylo také spousty obrázků
zachycující hippie témata a
především věčný znak hnutí
Hippies. Jen pro
zajímavost ke znaku, obrácené
véčko v kruhu
je symbolika zlomené zbraně. Pro zájemce bylo na
stolech
povídání o historii hnutí.
Pan
dýdžej byl naprosto stylový. Nechal si
ušít
kytičkovanou košili a dlouhá paruka k tomu byla
dokonalá. Spousta účastníků byla
rovněž ve
stylovém, zábava mohla začít. Byl to
skutečně
taneční maratón, dýdžej udělal pouze
jednu
přestávku a to ještě vynucenou volbami. Volilo se
téma zábavy na
příští rok.
Účastníci odtrhli z
nabízených témat
na proužku lístku to, co by se jim zamlouvalo.
Hlasování bylo poměrně těsné mezi
tématy
divoký západ, pionýři a
svazáci a
český bigbeat. O pár hlasů vyhrál
český
bigbeat, který nás čeká na podzim
2009.
Jak
vidno z fotografií, zábava svou funkci splnila
dokonale.
Jen dýdžej občas trochu tématicky vykolejil, což
ale
evidentně většině účastníkům nevadilo.
Škoda jen, že nezazněly všechny
známé
skladby z té doby.
13.
listopadu navštívil Prahu rodák z
francouzského Lyonu Jean Michel André Jarre, aby
předvedl své hudební kousky. Před koncertem si zájmci prohlíželi
hudební vybavení, které bylo možno u
pódia pozorovat z
pár metrů, nebyl tam skutečně jediný
moderní přístroj a na mnohých
strojích byl znát zub času.
Jarre
přišel na pódium přes celou O2 halu. Jak to
na koncertech bývá, na úvod bychom
čekali monstrózní začátek s
bombastickou skladbou. Ale kdepak, J.M.Jarre poměrně dlouze mluvil k
divákům a jako velké plus hodnotím
překlad do češtiny. Povídal o svých
starých analagových
přístrojích, ale také o
temné době, ve které skladby vznikaly.
Hvězda
večera měla sebou tři spoluhráče v čele s
Dominiquem Perrierem, kteří asistovaliv
zadní
části mezi přístroji. Sám Jarre
pobíhal a měl plné ruce kno- flíků,
hejblátek, potenciometrů a kláves.
Několikrát zahrál na dva jedinečné
nástroje, na které vyluzoval zvuky pouze pohyby
rukou a prstů. Slyšeli jsme první část
alba Oxygene, kdy skladbám dodal nový
hudební náboj, Jarre hodně improvizoval.
Druhý díl alba nezazněl, vyšel totiž
až o dvacet let později komponovaný na
přístrojích nové generace.
Jean Michel
Jarre je znám svými
monstró- zními koncerty pod širou
oblohou, tento byl
ale na jeho poměry scénicky
skromný. Přesto koncert lahodil nejen uchu, ale i oku. Nikde
nebyly klasické statické lampové
reflektory, ale pouze moderní
“inteligentní světla“. V
přední části pódia se různě
spouštěl světelný pás, v
zadní části pódia barvy a
plátno vytvářely obrazce, při
některých skladbách se na zadní
velké plátno promítalo.
Například jsme se na chvíli mohli
vizuálně prolétnout uvnitř lebky –
Zemí, obrazu,
který je ústředním motivem
turné. Velmi efektní bylo velké
zrcadlo (zrcadlová fólie), které se
spouštělo z rampy světel a divák mohl vidět
hudebníky s přístroji ze shora nebo
téměř z druhé strany.
Celý
koncert byl bombastický po všech
směrech. Krásná hudba jedinečně
zahraná při nezvyklé
pódiové podívané. Koncert i
přes plnou halu působil téměř komorně a velmi osobitě.
Osobité bylo také loučení po dvou
přídavcích, kdy první část
haly před pódiem už jen stála a aplaudovala.
Album Oxygene, vyšlo v roce
1976 ve Francii, ve zbytku světa v roce 1977. Ač si to mnozí
ani neuvě- domují, ti dříve narození
Jarreho hudbu znají, neboť některé skladby
zdomácněly v 80. letech i v
rádiích tehdejšího
Československa. S Jarreho hudbou
jsem se seznámil už jako
školou povinný, kdy jsme u
známých v přítmí seděli, na
mně se vyhříval hroznýš a
já se nechal unášet těmi
vesmírnými zvuky. Jak ten čas letí,
hudbu tohoto
elektronického průkopníka, dnes
šedesátníka, jsem poprvé
slyšel
a spatřil po dvaceti letech na živo.
V
listopadu v Praze skončila výstava věnovaná
nejznámější lodi světa.
Hnán te-
rmínem ukončení výstavy
spěchal jsem v jednom z
posledních dnů na tu podívanou. Nalazen do dob
dávno minulých u vchodu
dostávám pěknou
vstupenku a kopii palubního lístku na Paroloď
R.M.S.
Titanic. Je ze mne mladý pan René Aimé Lievens
z Belgie, cestuji třetí třídou do Detroitu v
Michiganu.
Důvod cesty je práce jako zemědělský
dělník při
sklizni cukrové řepy.
V
úvodu výstavy byly umístěny cedule s
fotografiemi
cestujících a jejich popisy. Po této
části
výstavy byla místnost věnovaná
plánům a
stavbě Titaniku. V dalších částech
bylo k
shlédnutí mnoho vyzdvižených předmětů
z hlubin
mořských. Jednalo se o osobní předměty
cestujících, vybavení lodi,
vybavení
kuchyní a restaurací i artefakty
částí
Titaniku. Lodní zvon, okénko z kapitánského
můstku i kulaté mosazné okénko z
kajuty,
část lavičky z paluby…
Zajímavá byla
velká fotografie z mořské hlubiny, kde na dně
mořském skončila bedna s gratinovacími
talířky z
kuchyně. Dřevěná bedna během času ztrouchnivěla a v
písku
zůstaly na výšku srovnané a
posazené
talířky. Tyto talířky pak byly stejně
srovnané ve
vitríně před fotografií. Takovýchto
předmětů tam
bylo více.
Všechny
artefakty byly umístěny v prosklených
vitrínách s čidly teploty
a vlhkosti. K shlédnutí byla rovněž replika
části
“kajuty“ z I. třídy, ale
větší dojem
na mne udělala chodba s kajutou III. třídy s trubkami ve
stropě
nebo kapitánský můstek. Část
výstavy byla
podbarvena ponurou hudbou “vrzajících
útrob
lodi“, jak bych ji nazval. Obdivoval jsem rovněž
impozantní a dokonalou maketu přední
části
moderní výzkumné ponorky v
měřítku 1:1.
Před
názvem Titanic se běžně uváděla tři
písmena; RMS.
To znamenalo „Royal Mail Ship“, v překladu
„královská
poštovní loď.“
Titanic měl totiž smlouvu s bri- tskou vládou na přepravu
britské královské pošty.
V
závěru výstavy byla uvedena všechna
jména
cestujících i posádky,
kteří se na Titaniku
plavili. Katastrofu přežilo 700 lidí, 1 500 lidí
takové štěstí o nedělní
noci 14. dubna 1912
nemělo. Výstava byla jeden velký
emotivní
zážitek. Ač je tomu 96 let, stál jsem
pár
centimetrů od skutečných předmětů skutečných
osob, od artefaktů
slavné lodi. Tím byla tato výstava
zajímavá, ale velmi smutná.
Jen
škoda dvou věcí, které kazily
výbornou
výstavu. Organizátor výstavy zřejmě
nepochopil, že
ne všude ve světě se používají
stejné
jednotky míry a váhy.
Obávám se, že
naprostá většina účastníků
výstavy
neměla pojem o detailech popisujích předmětů, kde se
udávala jejich míra například ve
stopách
nebo palcích. Pokud by organizátor uvedl
evropské
měrné jednotky, mohla být výsta- va
poučnější. Škoda. K tomu
ještě perlička,
čas potopení lodi byl uveden v 11:40 a ne ve 23:40!
Stoupajíce po schodech k východu plný
zážitků mé
rozjímání
přerušila slečna s žádostí o
vstupenku. U
východu? Po výstavě? Myslím, že jsem
byl docela
nepříjemný a na můj dotaz
„Proč?“
neodpověděla.
Nepoměrně
menší akcí, ale s velkou
lokální
hodnotou, byla listopadová výstava
věnovaná
historii Rudné u Prahy. K shlédnutí
byly
staré dobové fotografie, velké
množství
kronik města i spolků a dalších tiskovin.
Výstava
byla pro velký úspěch prodloužena a
někteří domorodci ji navštívili i
několikrát.
Rudná
vznikla v roce 1951 sloučením dvou samostatných
obcí Hořelice a Dušní- ky. O obci
Hořelice je
nejstarší známá
dochovaná
zpráva z roku 1052. Je jmeno- vána v
Nadační
listině českého knížete Břetislava, kterou
věnoval
kostelu ve Staré Boleslavi nemnohé statky a
výsady
a mezi nimi také důchod ze vsi Zhořelce u Prahy. Od roku
1228
patřila klášteru sv. Jiří na
Pražském Hradě
a v roce 1233 papež Řehoř IX. potvrdil Hořelici jako statek
zmíněnému klášteru.
Dušníky
papež Řehoř IX. potvrdil v roce 1233 jako statky
kláštera
sv. Jiří
v listině opatřené královskými
pečetěmi.
Lampiónový
průvod v Rudné
3.11.08
Ve
čtvrtek 30. října jsme v Rudné
uspořádali 3.
ročník lampiónového průvodu.
Sešlo se přes
sto účastníků, což je oproti loňsku
méně,
ovšem to bylo evidentně dáno chladným
počasím. Ještě že nebyla nějaká hra,
to by
vydrželi jen ti nejsilnější :). Šlo se
od kostela
Stětí sv. Jana Křtitele v Hořelici na
školní
hřiště. Zde každý
svítící brouček
dostal sladkou odměnu a losovalo se téměř 80 cen. Konečně
také máme pár snímečků z
akce. Fotil jsem,
dokud to šlo, dokud mi téměř neumrzly
prsty... tady jsou.
Poklad pevnosti
Železňák
30.10.08
Podzimní
tábor je za námi, letos byl trochu
náročnější než loni, ale o tom
níže. Jako
každý večer páteční, po
příjezdu
hrály se hry na zahradě. Později se už setmělo, a tak zbytek
dne
děti prožily při hrách v klubovně. Protože se
první večer
stejně nikomu dlouho nechce spát, nasadili jsme programovou
novinku ve formě kina. Pouštěl se Shrek třetí.
V
sobotu dopoledne proběhlo rozdělení do družstev.
Každá
skupina si pak vymyslela názvy, takže mezi sebou soupeřila
družstva Duchové, Žabinec, Strašidla a
Železňáci.
Pak jsme se vydali na hřiště do Železné, kde se
sehrál velký turnaj Železňákův ball.
Hrálo
se po družstvech, děti, které nehrály turnaj,
samozřejmě
využily dětské hřiště. To by nám jinak
neodpustily. Po poledním klidu neklidu se šlo do
velkého lesa. Za zmínku stojí mimo
jiných
her Železňákův kvízáček, kdy se
šlo po
fáborcích a plnily úkoly nebo cesta
poslepu podle
provázku. Večer patřil hrám v klubovně. Děti se
také dozvěděly výsledky uplynulého dne
a po
velkém mytí bylo připraveno
další kino, kde
v hlasování vyhrály
Příšerky s.r.o.
Ze soboty
na neděli se měnil čas, a proto si vedoucí neužili hodinku
spánku
navíc, i když děti vstávaly o něco
déle než
ráno první. Nedělní dopoledne jsme
opět
strávili na hřišti, protože byl třeba
dohrát
Železňákův ball, ve kterém vyhrálo
družstvo
Žabinec. Po turnaji proběhla další
velká soutěž,
Železňákova překážka, což byla
překážková
dráha na čas. Nebylo to nic jednoduchého, trasa
byla
opravdu náročná. Odpoledne proběhl pokus o
pouštění draků. Na to, že vítr
téměř
nefoukal, většina draků přeci jen létala.
Ovšem
jen tak dlouho, jak dlouho s ním dítě
dokázalo
běžet. Večer se uskutečnil táborák s
opékáním buřtíků.
Hra
Poklad pevnosti Železňák nebyla jen o
sbírání bodů za hry. Každé
družstvo
získávalo platidla Železňáky, za
které si
podle aktuálního kurzu mohlo každé
družstvo
nakupovat indicie, tedy nápovědu. Pro každé
družstvo byly
jiné indicie
v
jiné barvě. Kurz pro indicie se měnil občas doslova každou
chvíli. Než si někdo například došel
do pokoje a
vrátil se zpět, kurz Železňáků výrazně
stoupl nebo
klesl. Inu, jako v reálu dnešních dnů.
Úkolem družstev pak bylo složit dohromady tajenku a slovo,
které bylo třeba pro
získání klíče k
pokladu od ducha pevnosti Železňák.
Pondělí
bylo pestré. Dopoledne jsme si zahráli
pár her v
klubovně a pak se vyrazilo na celo- denní výlet
do
Berouna. Nejdříve cesta vedla
k medvědáriu s Kubou, Vojtou a Matějem, kteří
zrovna byli
venku, ale děti stejně více zajímalo
dětské
hřiště. Pak se šlo do aquaparku. Večer, už opět v
pevnosti Železňák, si děti připravily své dary
pro ducha,
který čekal v odlehlém koutě zahrady spoře
osvícen
svíčkami. Každé družstvo získalo od
ducha pevnosti
klíč k pokladu. Klíč ale nebyl klíč,
klíčem
k pokladu byly nůžky. Děti samozřejmě čekaly, že ducha bude dělat někdo
z vedoucích, což se nestalo. Takového ducha
neznaly. Na
závěr dne jsme shlédli malý ohňostroj
díky
Tomášovi V.
Po
úterní snídani proběhlo
náročné
balení a úklid horního patra. Venku
pršelo a z tohoto důvodu se hráli hry jen v klubovně.
Déšť
změnil i umístění pokladu,
hledání se
uskutečnilo přímo útrobách pevnosti
Železňák.
A
v čem byl tábor náročnější?
Náročnější byl jen pro
vedoucí a na
přípravu, děti pozadí problémů
samozřejmě
nepoznaly. Především poslední dny
odpadlo
více jak 20% dětí. Několikrát jsem tak
upravoval
rozpis ubytování, protože jsem původně kvůli
velkému zájmu musel přesouvat
i postele, abychom se vešli. S velkou proměnou
dětí
souvisí i další provozní
starosti.
Ještě horší situace je, když odpadli
dva
vedoucí a nepodařilo se sehnat náhradu. Ne, že by
se to
nedalo zvládnout, ale ve více lidech je to
lepší pohoda a nemusí se jet zbytečně
na doraz. A
aby toho nebylo málo, jak jsem se později dozvěděl, vyhořel
jistič, který spínal bojler a některá
topení. Naštěstí správce
přijel vše
opravit za pět minut dvanáct. Nuže, vedoucí po
příjezdu domů možná znaveni spí
dodnes, ale dětem
se doufáme, líbilo. Tábora se nakonec
účastnilo 30 dětí,
nejmladším byly 4
roky.
První
plánovaný termín
úspěšně proběhla -
bez pořadatele :-). Taková akce sa- mochodka. Když jsem se
byl
před polednem podívat na místo, vítr
příliš nefoukal, a proto jsem vyvěsil cedule, že
se
pouštění draků koná o týden
později.
Později mne ale překvapily zprávy typu “přijď, je
tu hodně
lidí, koná se drakyáda.“ Nu
což, vítr
buď stačil, nebo začal foukat více, hlavně že se
létalo.
Druhý
termín (19.10.) foukalo o něco silněji, počasí
příjemně slunečné a podzi- mně teplé.
Ovšem, dala se předpokládat slabá
účast.
Možná se lidé vylétali
o týden předtím, ale
především Rudnou navštívil
malý cirkus, kde bylo naprosto vyprodáno,
jak jsem se později dozvěděl. Nakonec, pár dětí i
rodičů přišlo. Nebylo
to tolik, abychom vyhlásili velké
soutěžení, ale
kdo chtěl, zasoutěžil si a zahrál a dostal nějakou tu odměnu
a
pamětní list na
památku. Jsme rádi, že se sešlo i
několik draků ručně dělaných.
Příponu
-iáda najdeme v celé řadě substantiv,
která
označují vrcholné meziná-
rodní
sportovní soutěže: olympiáda,
univerziáda…
Zakončení –iáda ale nemusí
znamenat jen
sportovní klání s
mezinárodní
účastí.
Všechny
tyto názvy připojují příponu
–iáda k
cizímu základu, který
většinou končí
na souhlásku. Jak budeme postupovat v případech,
kdy jde
o spojení se základem českým?
Příponou
–iáda se často označují i soutěže v
pouštění draků, ve hře s kuličkami, ve
střílení z praku nebo regata v
neckách;
česká slova mnohdy končí na –y (necky,
kuličky).
V
češtině se při tvoření slov příponou
začínající samohláskou i od
základů
slov zakončených na y připojuje přípona k
základu
po odsunutí y. Máme tedy např. ragbistu od ragby,
lobbistu od lobby (což sice nejsou slova původem česká, ale
na
principu tvoření slov to nic nemění). Podle
tohoto modelu
bychom utvořili podoby drakiáda, kuličkiáda,
neckiáda, prakiáda.
Toto
řešení ale nemusí být
jediné.
Všechny obdobné akce, konané ve stylu
ve-
lkých mezinárodních
soutěží, jsou
převážně recesní, obvykle
bývají určeny
dětem, popř. dospělým. Vytvořením
názvu
složeného z domácího
základu
– navíc mnohdy tak prozaického jako
jsou necky
– a přípony cizího původu
užívané pro
vrcholné sportovní akce vzniká
určité
napětí vyplývající z
protikladu
obyčejného a slavnostního,
nízkého a
vysokého. A právě o to v obdobných
názvech
jde. Proto můžeme napsat i drakyáda, kuličkyáda,
neckyáda, prakyáda.
Podle
Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR (www.ujc.cas.cz). Zkráceno.
Muž, co tančí na
internetu
13.10.08
Kde je
sakra Matt? Hlásají internetové
titulky. Kde by byl. Jezdí po světě a tančí.
Našel totiž jiný smysl života, než se živit
tvorbou počítačových her. Ta práce ho
tak frustrovala, že dal ve firmě výpověď. A udělal dobře,
protože nyní přináší radost
miliónům lidem po celém světě. Začátek
byl ovšem neplánovaný. Před lety totiž
někdo zachytil Matta, jak tancuje. Tedy opravdový tanec to
vlastně ani není, ale to nevadí.
Důležité je, co přináší.
Radost, potěšení. Matthew Harding je
nyní internetovou celebritou, a milou :).
Natáčení klipu trvalo 14 měsíců v
celkem 42 zemích. Co dělat, když se
prvňákovi ve škole nelíbí 6.10.08
Neochotné
plnění školních úkolů,
zdlouhavé
ranní vypravování, bolesti hlavy nebo
břicha - to
mohou být příznaky toho, že se dítě s
nástupem do školy
nevyrovnává právě
nejlépe.
Jak
poznám, že se mu nedaří
Zpočátku
mohou být změny drobné, ale pokud se
opakují nebo
stupňují, měli by se rodiče na chvíli zastavit.
"Všechno,
co malé dítě trápí, se
nejprve ukáže
ve změnách jeho emocí. Dítě,
které
má obtíže s přizpůsobením ve
škole, se
najednou začne chovat jinak, může být
podrážděné,
agresivní, uzavřené.
Nápadná je
jakákoli změna v jeho chování,"
říká
dětská psycholožka Lenka Čadová. Později,
pokud se obtíže prohlubují, objevují
se
příznaky výraznější -
dítě je
nespokojené, nechce chodit do školy, stěžuje si.
"Když tato
fáze přejde, ale stav se nezmění, tak večer
bývají děti nervózní,
v
napětí, těžko se jim usíná,
ráno mohou
prodlužovat odchod, dlouho jim trvá, než se
obléknou a
vypraví, mohou zvracet, jsou na nich vidět
náznaky
neurózy," říká psycholožka.
Porucha
učení se pozná později
Mnozí
rodiče hledají za potížemi s nástupem
do
školy některou z poruch učení, ale na
takový
závěr je po měsíci ještě brzy.
Každé
dítě má při
zvládání psaní
a
počítání své tempo,
které může během školního roku
vyrovnat.
"Může
se stát, že pokud je předškolní
dítě, co se
týče zrakového nebo slucho- vého
rozlišování nebo úrovně
řeči
nezralé, tak to může vyústit v poruchu
učení,"
říká Ivana Bernhardová, ředitelka
Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny v
Praze 8.
"V
předškolním věku se dá stanovit
podezření
na poruchy učení, ale může se stát, že
dítě
dozraje a s věkem to zvládne. Diagnostikovat poruchy
učení při zápisu nejde, ale pokud se
objeví
nějaké podezření, my s tím pak můžeme
pracovat.
Teoreticky se dá na poruchu usuzovat na konci
první
třídy, ale bezpe- čnější je to ve
třídě
druhé," vysvětluje psycholožka Ivana Bernhardová.
V mateřských školách se dokonce
používají pracovní
materiály pro
předcházení a včasnější
podchycení
poruch učení.
Ambice rodičů
se nemusí vyplatit
Po
škole rovnou trénink, balet nebo
hudební škola, nejlépe vše
v jeden den
a
samé jedničky navrch - tak vypadají představy
některých rodičů o tom, jak by měly být jejich
děti
úspěšné. Jenže tím mohou
prvňáčka
velmi přetížit. A někdy vedou rodičovské ambice i
tak
daleko, že dítě do školy
přihlásí i přesto,
že je nezralé.
"Dávání
dětí na zkoušku do školy, jestli to
dítě
zvládne, či ne, bych nedoporu- čovala. Rozhodně ne bez
konzultace s odborníkem. Odkladem se dítě
ušetří zbytečného
zklamání, pocitu
zahanbení nebo nedostatečnosti," varuje dětská
psycholožka Lenka Čadová.
A
kdy by měli rodiče zpozornět a obrátit se s
řešením obtížného
zařazení do
školy na učitelku, popřípadě na psychologa?
"Určitě
ve chvíli, kdy se začínají objevovat
somatické problémy, tedy když dítě
zvrací,
bolí ho hlava, je nemocné mnohem víc
než v
předškolním věku. Jedním z
příznaků
obtížné adaptace může být i
koktání
nebo pomočování,"
vyjmenovává psycholožka
Bernhardová.
Rady
pro rodiče
•
Nestyďte se za odklad
Nástup
do školy dobře zvažte, dítě sice může
být
nadané, ale třeba se nedo- káže o sebe postarat
nebo je
sociálně nezralé. Pokud si nejste
jistí, poraďte
se s dětským psychologem, ten dokáže posoudit,
zda je pro
dítě vstup do školy již opravdu vhodný.
•
Nezavalte dítě povinnostmi
Nesrovnávejte
dítě s ostatními, sousedovic děvče má
v
první třídě třeba čtyři koníčky,
váš
chlapec však může potřebovat něco jiného -
důkladně
zvládnout domácí přípravu
beze spěchu a s
dostatkem času na hru nebo pobyt venku.
•
Neslibujte nesplnitelné
Prvňáček
může být zklamaný, když si po prvním
měsíci
ještě sám nepřečte Harryho Pottera, proto buďte
opatrní, co o škole jako takové
dítěti
vyprávíte. Neslibujte mu něco, co se
nemusí nebo
nemůže vyplnit.
•
Věnujte mu pozornost
Povídejte
si s dítětem, sportujte, jezděte na výlety,
podporujte ho
v jeho zá- jmech. Všímejte si změn v
jeho
chování, ale i ve zdravotním stavu,
nepodceňujte
potíže s usínáním nebo s
jídlem,
mohou ukazovat na obtížné přizpůsobení.
•
Řešte s odborníky
Pokud
se vám nepovedlo vlastními silami
dítěti s
adaptací pomoci, obraťte se na jeho učitelku. Ta odhadne,
zda
zvládnete vyřešit problém spolu s
ní, nebo
vám může doporučit vhodnou pedagogicko-psychologickou
poradnu.
Máme
za sebou krásný víkend. Pravda,
naše
výprava za vltavíny neměla
žádný vliv na
stav našich bankovních kont, ale s tím
se ani
nepočítalo, to bychom bývali museli vyrazit na
jih s
krumpáči a lopatami a i tak se obávám,
že by ve
výsledku žádný rozdíl
nebyl. Co by ale v
tom případě muselo být jiné, je
náš
vztah k přírodě.
Vltavíny
jsou hodně zvláštní
„kameny“ (ve skutečnosti jde o křemičitá
skla).
O jejich původu se dlouho spekulovalo, byl tak trochu
„záhadný“. Dnes se
geologové
víceméně shodují – vznikly
při dopadu
impaktu, jejich 15 milionů starý
„mateřský
kráter“ Ries leží v Bavorsku.
Geologové a mineralogové se také
(vzácně v
jednotě s laickou veřejností) shodují
ještě v
jednom – „naše“
vltavíny svou
krásou předčí indočínity, javanity,
billitonity,
filipínity a všechny další tektity.
Mívají zajímavý
členitý povrch, jsou
průsvitné a výrazně zeleně zbarvené.
Přitom jejich
cena nejde do milionů (i když pomalu narůstá),
pěkný
vltavín si pořídíte třeba v
Národním
muzeu za pár stovek. Představa vlastního
nálezu je ale mnohem
lákavější,
skrývá v sobě nádech romantiky a
dobrodružství. Na tom určitě není nic
špatného a pokud na čerstvě zoraných
polích
kolem vyhlášených lokalit
uvidíte
nějaké podivné postavy s očima
přilepenýma k
zemi, můžete si být jisti, že tímto způsobem
sběru určitě
ničemu neuškodí (a podle mé
zkušenosti ani
nezbohatnou). Pokud se ale vydáte do lesů v
blízkém okolí,
nadšení nebudete.
Nelegální
těžba vltavínů je zakázaná.
Kopáči si
však z nějakých zákazů nic
nedělají,
naše zákony jsou všechno
možné, jen ne
dokonalé, a dokázat členům protřelých
kopáčských gangů porušení
zákona
není snadné. A tak jihočeské lesy a
louky v
některých obcích
připomínají
spíš šílené
bojiště – v
zemi výkopy
a jámy neuvěřitelných tvarů a
rozměrů, přes
které se v různých úhlech
naklánějí podkopané,
padající
nebo již padlé stromy. Státní les nebo
soukromý pozemek, nic dílu
zkázy neunikne.
Vraťme
se ale k naší geologické
procházce. Po
řádění kopáčů jsme během ní
našli
jen málo stop, chodili jsme nějak jinudy. Narazili jsme ale
na
něco, o čem už se tolik nemluví, na pomalu
zarůstající MEGAjámu. Napřed jsme
nechápali, tohle přeci nemohl vykopat nikdo s
krumpáčem!?
Hlavně, kam by zmizela vykopaná zemina,
žádné
haldy v okolí vidět nebyly. Pak jsme přišli ke
zpevněné cestě, vedoucí na dno jámy, a
bylo to
jasné, tak tady se těžilo ve velkém…
Nevím,
kdy těžba skončila, podle velikosti stromků na dně odhaduji, že tak
před pěti, šesti lety. Následky těžby se ale
projevují dál. Popadaných stromů je
uvnitř
kráteru na desítky – asi těžko tam
byly, dokud se
těžilo. Stěny kráteru tvoří na několika
místech
obnažené kořeny a lidé
„kopáči“ je
ještě dál podhrabávají,
devastace
místa zatím neskončila. Přitom je
jasné, že je-li
místo opuštěné, ložisko bude zřejmě
vyčerpané.
My,
lidé, milujeme krásné věci. Jenže při
honbě za
krásou často popíráme to,
čím se tak
rádi chlubíme – že jsme
inteligentní
živočišný druh (na Zemi prý
jediný!).
Vzpomeňme na dívky toužící po
dokonalé
postavě tak zoufale, že se
z nich stanou anorektičky. Vzpomeňme na obrovské
skládky
odpadků, na množství vyhozených věcí,
které
mají jedinou vadu, už nejsou krásné a
mo-
derní. Abychom mohli z půdy získat
krásné
nerosty, rozryjeme kus neméně krásného
zdravého lesa nebo kvetoucí louku. Jsme
divní. Ve
snaze o získání určité
krásy, mnohdy
nestálé nebo dost pochybné,
zničíme bez
výčitek svědomí krásu jinou. Může se
takhle chovat
někdo skutečně inteligentní?
